Nejvyšší žalobce totiž tvrdí: „Obávám se politického ovlivňování kauz.“ (Zdroj: http://1url.cz/yhvx). Právě připravený návrh zákona o státním zastupitelství, které připravilo ministerstvo spravedlnosti, údajně může narušit vládu práva a toho se Pavel Zeman prý obává. Absentuje mu k novému zákonu odborná diskuze, a nelíbí se mu, že už je připravené paragrafové znění. Už vůbec se mu nelíbí že, ministerstvo bude vstupovat do práce státních zástupců, že může kontrolovat jejich práci.
Těmto výhradám je ale těžké rozumět.
Několikrát jsme se z médií dozvěděli, že systém kontroly práce státních zástupců tzv. dohledem zcela selhal. V případě kauzy Opencard dokonce hodlají poslanci z vyšetřovací komise podat trestní oznámení na policisty a dozorující státní zástupkyni. I v některých dalších případech se objevily indicie, že selhání státních zástupců bylo záměrné. Ale protože neexistovala žádná možnost tuto tzv. „nezávislost“ státních zástupců přezkoumat, výsledky jsou především u minulých velkých kauz zcela neuspokojivé. A to po právní stránce i podle názoru laické veřejnosti. Důvěra v justici (a státní zástupci ji také tvoří) je v české společnosti skoro na bodě nula. Proklamovaná „nezávislost“ státních zástupců si důvěru občanů nezískala. Navíc mnozí nechápou, že jsou-li státní zástupci složkou výkonnou, proč se pak brání jakékoliv kontrole. Jeví se, že kontrola mimo jejich vlastní „Unii“ je zcela nezbytná.
Příklad pro čtenáře:
V roce 2008 podnikatel dlužící 27 věřitelům cca 15 milionů korun převedl všechen svůj majetek na jednoho z nich. Následně, zcela bez majetku i peněz, sám na sebe prohlásil konkurz. Podle většiny oslovených pedagogů z právních universit došlo k poškození věřitelů a to i podle původního Trestního zákona platného do konce roku 2009. S kvalifikací a právním názorem se ztotožnil i jeden z oslovených krajských státních zástupců. Zcela opačný názor však měl státní zástupce případ prošetřující a s ním souhlasně i dohledová státní zástupkyně. Trestní čin se podle nich obou nestal. Pokud ve státním zastupitelství existují tak elementární rozdíly na to, co je a co není trestným činem, pak je zjevné, že něco je v nepořádku. Kontrola těchto rozdílných názorů? NULOVÁ. Přezkum prakticky vyloučen.
Státní zástupci pak kritizuji i návrh ministerstva spravedlnosti, které chce ustanovit speciální protikorupční pracoviště. „To je nesmírně sofistikovaná kriminalita. Hraje se tam o miliardy a tomu také odpovídají prostředky, které vynakládají zločinci na svou ochranu,“ uvedl k tomu Robert Pelikán, náměstek ministryně. (Zdroj: http://1url.cz/nhvy) Ve prospěch náměstka Pelikána pak hovoří Českou republikou přijatá Trestněprávní úmluva o korupci. Ta byla přijatá ve Štrasburku již 27. 1. 1999 (sic!) a zveřejněna ve Sbírce mezinárodních smluv č. 43 / 2009, a která ve článku 20 – Zvláštní orgány ukládá:
„Každá smluvní strana přijme taková legislativní a jiná opatření, aby bylo zajištěno, že určité osoby nebo orgány budou specializovány pro boj s korupcí. Budou mít potřebnou nezávislost v souladu se základními zásadami právního systému smluvní strany tak, aby byly schopny vykonávat svoje funkce účinně a oproštěny od nepřípustného tlaku. Smluvní strana zajistí, aby personál těchto orgánů byl odpovídajícím způsobem vyškolen a aby pro jeho úkoly byly zajištěny příslušné finanční zdroje.“
Do sporu, jak má vypadat a fungovat státní zastupitelství se u již staženého tzv. Nečasova návrhu vložil i právník Zdeněk Koudelka, který mimo jiné uvádí cit.: „Je správné posílit i odpovědnost státního zastupitelství jako součásti moci výkonné a to:
1. Nejvyšší státní zástupce by měl být povinen odpovídat na písemné interpelace při porušení zákona státním zastupitelstvím.
2. Pokyny vyššího státního zástupce při dohledu nad podřízeným státním zastupitelstvím by měly být písemné, odůvodněné a součástí trestního spisu, aby se s nimi mohla seznámit obhajoba a v následném řízení před soudem i soudce.
3. Státní zastupitelství musí nést právní odpovědnost za své nezákonné jednání, včetně náhrady škody a omluvy poškozeným jeho nezákonným postupem.(Zdroj:Postavení státního zastupitelství. Trestní právo 4/2012, ISSN 1211-2860, s. 14-24.)
Celková politická shoda je tedy v tom, že státní zastupitelství je složkou výkonné moci a jeho kontrola a odpovědnost musí být samozřejmostí. Dosavadní výsledky jsou totiž přinejmenším sporné a do tzv. nezávislosti se pak snadno vmontovaly zájmy jiných osob. Pokud se neumí státní zastupitelství ani shodnou na tom, co je a co není trestný čin, pak je situace děsivá. Neshoda na výši trestu může být důsledkem uvážení a odlišným právním pohledem, ale neshoda na tom, co je a co není trestná činnost musí být vyloučená.
Co ale svorně chybí všem autorům zákona o státním zastupitelství, je úvaha o prolomení absolutnosti postavení státního zástupce při návrhu žaloby u trestního soudu. Tady se zkušenosti ze Spojeného království, USA nebo Německa zcela ignorují. I to je důvodem k zamyšlení, proč se (zatím de facto nekontrolovaná) pravomoc stále svěřuje jen jednomu institutu. Rozhodně to demokracii neposiluje.
Pozn. Cit: Podíváme-li se totiž do zahraničí, funguje to v mnoha státech (např. USA, Německo, Polsko, Rakousko, Belgie, Španělsko, Maďarsko) tak, že kromě veřejné obžaloby, kterou zastupuje státní zástupce neboli prokurátor, existuje ještě institut žaloby soukromoprávní, kterou si může k soudu podat sám poškozený. Soukromá žaloba je však připuštěna jen u trestných činů s nižší společenskou nebezpečností, tedy méně závažných trestných činů. V USA i u vraždy viz případ J.O. Simpson. Poškozený (nebo pozůstalí) pak tuto žalobu před soudem i zastupuje. (Zdroj: http://1url.cz/Hh8Q)